Rozhovor s Teou Olivovou, na křtu její nové knihy Sólo druhých houslí, 19. 6. 2019 v Písecké bráně v Praze.
MV: Dobrý den Teo, své knížce jste dala zajímavý titul Sólo druhých houslí, co vás k tomu vedlo?
TO: Titul vychází z textu, nebyl to žádný marketingový kalkul. Ale pokud na první pohled upoutá, je to samozřejmě pro knihu výhoda.
MV: Je to vaše první kniha? Jak dlouho jste ji psala?
TO: Ano, jde o prvotinu a vznikala sedm let. Psaní mám jako hobby, takže se mu věnuji spíše sporadicky, když mi to okolnosti (a mé civilní zaměstnání) dovolí.
MV: Anotace na knihu klade otázku, zda člověk může, alespoň na chvíli vystoupit ze svých rolí. Kolik jich podle vás hlavní hrdinka (autorka deníku) zastává? A kolik masek asi tak nosí?
TO: Všichni zastáváme ve svém životě více rolí, které nám časem přibývají i mizí, nechtěla jsem, aby hrdinka byla nějak výjimečná. Jde o ženu, která je sama dcerou i matkou, kolegyní i kamarádkou, manželkou i milenkou. K tomu na čas přijala roli hosta v cizí rodině a studentky v neznámé škole. V závěru života byla navíc pacientkou. Každá role s sebou nese „povinný“ image, který je třeba zachovávat, ale moje hrdinka se začala v tom prolínání trochu ztrácet. Jestli z nich lze nebo nelze vystoupit, je spíše otázka k úvaze nad tím, jak moc nás která vyčerpává nebo naplňuje, co nám každá ta role umožňuje, dává nebo bere, kam nás posouvá.
MV: Jsou nějaké, na které si netroufá? Pokud ano, co jí v tom brání?
TO: Nemyslím si, že by měla ambice další role vyhledávat a zkoušet, jaké to v nich je. Snaží se porozumět všem, které má, a být v nich sama sebou.
MV: Jak se ve vašem příběhu ukazuje, po smrti matky se najde její deník a na povrch se dostanou skutečnosti, jež měly zůstat zahaleny tajemstvím navždy. Je možné, že si svoje odhalení vlastně tak trochu přála?
TO: Tenhle pohled čtenáře je samozřejmě naprosto regulérní, autorský záměr to ale nebyl. Nepsala jsem detektivku, takže podsouvání indicií všímavému čtenáři nebyl cíl. Snažila jsem se popsat lidsky uvěřitelný příběh složený z událostí, které se nám běžně v životě dějí. Pro hrdinku bylo psaní formou existence, samozřejmostí, jde spíše o to, jak se s tím vyrovnává okolí.
MV: Po čem ve skrytu duše asi touží?
TO: Odpověď na tuhle otázku, myslím, najdou čtenáři v knize.
MV: Kdyby se stal zázrak a něco by mohlo být jinak, co by se stalo? Jaká změna by se stala, jak by se cítila?
TO: Vznikl by jiný příběh – a patrně i jiná kniha… 🙂
MV : P. S.
Kdyby hlavní hrdinka měla tušení o technice EFT (Technika emoční svobody), patrně by nevznikl tento zajímavý příběh.
O co jednoduší by pro ni bylo uvědomění, že v rukou drží správný scénář, který vyhovuje nejen dané situaci, ale i jí. O co jednodušší by bylo přesně vědět, kdy a kde s tímto scénářem vstupuje na scénu.
Jenže naše hrdinka ani přesto, že se v prolínání rolí začíná ztrácet, neví a netuší, že s tím může “něco“ udělat. Neví dokonce ani to, že její změna může mít zásadní vliv i na její široké okolí.
Naštěstí hlavní postava o této zázračné technice nemá ani tušení, a tak mohl vzniknout příběh, ve kterém možná rezonuje trochu “něco“ z každého z nás.
Jenže my víme, že kdyby se stal zázrak a “něco“ by mohlo být jinak, pak by vznikl jiný příběh – a patrně i jiná kniha… 🙂
Co kdyby metoda EFT byla mostem k tomu zázraku? Co kdyby to bylo možné?