A je to tady!

A je to tady!

Jsem starší sourozenec a nedávno mi došlo, kde možná “soudruzi z NDR“ udělali chybu.

Dalo by se říci, že příchod nového člena rodiny je opravdu požehnaná věc, radost a štěstí.

Kdo by však řekl, že tu může být i jiný pohled, který není tak zalitý sluncem a nadšením.

V okamžiku narození nového miminka se totiž systém rodiny, tak jak doposavad fungoval, rozpadl. To, co bylo pro prvorozené dítě pevně dané, mění tvar a strukturu. Přichází náhlá změna a s ní i obavy o bezpečí.

Jak starší sourozenec vidí, když do rodiny přichází nové dítě?

Je tu vetřelec a moje máma se točí kolem něj.

Co cítí?

Obavy, strach, smutek, lítost, vztek, odpor, zoufalství, bezmoc.

Co si říká?

Jsem asi nějaký/á divný/á, jinak by se ke mně chovali jako před tím. Co si počnu, jak tohle přežiji, to je zlý sen, to nemůže být pravda.

Pozornost se točí kolem malého “narozence“, návštěvy přichází s dárečky a nešetří výrazy ťuťu ňuňu pro malé mimi, které jde z náruče do náruče.

Starší se proto snaží fyzicky zmenšit, pitvořit, cucat dudlík, pít z lahvičky, nebo se dokonce opět počůrávat, ale světe div se, nefunguje to.

Vyzkouší tedy ještě strategii zlobení, upoutání pozornosti rozbitím, rozlitím či upatláním čehokoliv. Maminka supí. Situace se přiostřuje, napětí v rodině roste. Starší sourozenec tedy usoudí, že chyba je asi v něm a že se musí víc snažit, aby byla maminka spokojená.

Zažívá pocit viny a nedostatečnost, protože všelijaké fígle a postupy nikdy nejsou dost dobré. Stydí se za to, jak vypadá, je tak jiné než to nové a malé. Prožívá zmatek a nejistotu. Neví si rady, je smutné a cítí se odstrčeně.

Co teď?

V zájmu přežití je nutno se adaptovat. Nakonec dítě potlačí své potřeby, přestane obtěžovat a vyroste jednou v dospělého jedince, který neví kdo je a co ho vlastně baví. Umí dělat radost všem, kromě sebe.

Nechá sebou vláčet jako hadrová panenka a občas ho něco z toho co dělá i baví, z čehož usoudí, že se mu dobře žije a že to vlastně v životě je tak, jak si přeje. Neví totiž jaké to je tvořit si život dle svých představ.

Nezná jaké je to být sám sebou, jaké to je otevřeně a asertivně sdělovat své potřeby. Neumí říkat ne a vymezovat si své hranice. Je tak ochotný vyhovět, že je paradoxně někdy až obtížné a složité mu porozumět. Nemá svůj vlastní názor. Jak by taky mohl, když neví kdo je.

Pokud jste tak jako já, jedním ze starších sourozenců a máte-li občas pocit nejistoty, studu, viny, lítosti, vyloučení či méněcennosti, můžete si položit otázku, zda to třeba nemůže nějak souviset s narozením vašeho bratříčka či sestřičky.

Samozřejmě, že jsme ke svým ne příliš podporujícím pocitům mohli přijít i jinak, ale co kdyby jejich kořeny vedly k těmto životním okamžikům?

Pevně věřím, že už jenom to, že si uvědomíte, že jste něco podobného v životě na vlastní kůži zažili, by mohlo být vodítko k cestě z bludného kruhu.

V případě, že u svých vzpomínek budete ťukat karate bod, můžete ještě lépe otočit klíčem ve dveřích pomyslné 13. komnaty a dokončit tak proces životního poznání vedoucí ke klidu a stabilitě.

Ať dokážete poznat to, co je pro vás nejlepší.

 

To vám přeji já

Monika Váňová

 

 

 

Monika Váňová

Specializuji se na odstraňování pochybností, bolestí a strachů, protože mě naplňuje inspirovat lidi k uvolnění, harmonii a pohodě. Při své práci používám osobně prověřené, rychlé a účinné metody Můj příběh si přečtěte zde >>
Close Menu