Sedí v divadle.
Rouška. Nedýchá se v ní dobře.
Muzikál. Něco slátaného.
Výročí. Dárek.
Myslí na to, že by si sbalila kufr.
Ne velký.
Jen tolik, kolik unese člověk, když už nemůže.
Nepláče kvůli muzikálu.
Pláče kvůli životu, který žije, a který stojí za houby.
To je ta pravda.
Nepříjemná. Nevděčná. Zakázaná.
Celý život se snaží.
Peče. Organizuje. Vymýšlí výlety.
Drží všechno v hlavě, protože vymyslet je těžší než zařídit.
Ona vymýšlí.
Ostatní přijedou.
Když něco potřebuje, jsou cizí.
Když už nemůže, je protivná.
To zná.
Neumí říct ne.
Nebo vlastně umí.
Ale jen když už hoří dům a nikdo jiný si toho nevšiml.
Pak řekne pravdu.
A hned za ní přijde vina.
Vina je rychlá.
Přesná. Naučená.
„Ublížím mu.“
„Budou smutní.“
„Nebudu jako máma.“
Tak radši mlčí.
A tělo mluví.
Ráno má málo energie.
Každý den míň.
Říká, že jí ji berou ostatní.
Ne.
Ona ji dává. Automaticky.
Stačí, aby na ni někdo promluvil.
A ona už dělá to, co chce on.
Protože když ne, přijdou výčitky.
Výčitky jsou horší než únava.
Výčitky znamenají, že je špatná.
A ona nechce být špatná.
Tak se přizpůsobí.
A nenápadně zmizí.
Jednou za čas se něco utrhne.
Vztek.
Myšlenka na útěk.
Chvíle, kdy by vzala bejzbolku a rozmlátila to kolem sebe.
Pak se uklidní.
A přijde další vina.
„Přehnala jsem to.“
Nepřehnala.
Jen už dlouho říká pravdu až ve chvíli, kdy bolí.
Představit si jiný život neumí.
Život, kde by řekla věci rovnou. Klidně. Včas.
Má v hlavě obraz:
když bude upřímná, ostatní budou smutní.
A ona neví, co si s jejich smutkem počít.
Nikdo ji to nenaučil.
Ale ví tohle:
kdyby byla upřímná, byl by klid.
Na duši.
V těle.
Možná i doma.
Upřímnost není výbuch.
Je to dovednost.
Dítě taky neumí hned chodit.
Nejdřív saje palec.
Pak padá.
A jednou dojde dál, než čekalo.
Ona může začít taky.
Ne křikem.
Ne útěkem.
Jen tím, že přestane lhát o tom, jak je jí.
Protože nejhorší lež nebyla vůči nim.
Byla vůči sobě.
