Jmenuji se Monika Váňová.

Ke své životní cestě jsem se nedostala přímo. Spíš pořádnou oklikou.

Vystudovala jsem práva. Tak, jak si přála moje maminka. Vdala jsem se, narodily se mi dvě děti a dlouho jsem věřila, že když budu dělat všechno správně, budu šťastná.

Jenže jsem nebyla.

Tehdy jsem ještě netušila, že štěstí není něco, co nám mohou dát druzí.

Ani že způsob, jakým přemýšlíme, cítíme a reagujeme, není neměnný.

Dlouhá léta jsem věřila, že musím splňovat očekávání ostatních. Že jejich názory jsou důležitější než můj vlastní hlas.

Dnes už vím, že jsem žila podle příběhu, kterému jsem  kdysi uvěřila.

A právě jeho pochopení změnilo můj život.

Začala jsem hledat odpovědi.

Ne proto, abych sbírala certifikáty.

Ale proto, že jsem chtěla porozumět člověku.

Každá zkušenost, kterou jsem na této cestě získala, dnes tvoří mozaiku mé práce. Vedle odborného vzdělání mě formovaly i věci, které se do certifikátů nevejdou – příroda, hudba, poezie, tvořivost a hluboký zájem o člověka.

Světelný kořen

Už více než devět let pěstuji Světelný kořen – rostlinu, která mě naučila, že všechno důležité začíná pod povrchem. Že to nejcennější často není vidět na první pohled. Stejně jako u člověka.

Světelný kořen mě fascinoval natolik, že jsem o něm napsala publikaci Světelný kořen – pěstování, význam a využití v kuchyni, aby si jeho jedinečnost mohli objevit i další lidé. 

Zpočátku to byla jen zvědavost.

Chtěla jsem lépe porozumět antroposofii a dílu Rudolfa Steinera, který o Světelném kořeni hovořil jako o rostlině s mimořádným významem pro člověka.

Netušila jsem, že mě tato zvědavost dovede k mnohem hlubšímu poznání.

Postupně jsem zjistila, že mě tato rostlina učí mnohem víc než jen to, jak ji pěstovat.

Došlo mi, že její kořen roste hluboko pod zemí, ve tmě.

A přesto právě tam vzniká něco, co později dává život celé rostlině.

Možná je to podobné i s člověkem.

I my často objevíme svou největší sílu právě ve chvílích, kdy procházíme svými temnými nocemi duše.

Při pěstování jsem si všimla ještě jedné zajímavé věci.

Tam, kde je stín, roste jen málo rostlin.

Ne proto, že by byla půda horší.

Jen jim chybí světlo.

A podobné je to i s námi.

Potenciál máme často stejný.

Jen někdy potřebujeme více světla.

Více porozumění.

Více vědomí.

Více osvěty.

Abychom mohli vyrůst.

Fascinuje mě také způsob, jakým se jednotlivé liany vzájemně podpírají.

Nejdříve si pomáhají.

Teprve když zesílí, unesou samy sebe.

Možná právě proto věřím, že i lidé někdy potřebují oporu.

Ne proto, že jsou slabí.

Ale proto, aby jednou mohli stát pevně sami za sebe.

Světlo se rodí ve tmě.

A možná právě proto dnes věřím, že i v těch nejtěžších obdobích našeho života může vznikat něco nového. Něco, co nás jednou ponese dál.

NIkdy není pozdě

V posledních letech jsem si splnila další sen – začala jsem se učit hrát na klavír. Úplně od nuly. Hudba mi otevřela nový svět tvořivosti a ukázala mi, že nikdy není pozdě začít znovu.

Právě z hudby, poezie a životních příběhů postupně vzniklo autorské pásmo Čistírna duše, ve kterém společně s nevidomou klavíristkou a zpěvačkou Ráchel Skleničkovou propojujeme písně, vyprávění a témata lidského vnitřního světa.

Věřím, že péče o člověka není jen o technikách a metodách. Je také o schopnosti vnímat krásu, tvořivost, přírodu, vztahy i ticho.

A možná právě proto mě moje cesta dovedla až sem.

Protože nikdy není pozdě začít psát nový příběh.