Některé věci v životě odsouváme, protože si myslíme, že je to pro nás lepší, to je jasný.
Kdybychom si to nemysleli, tak to třeba děláme jinak. Jenže my si to myslíme a tak si namlouváme, že na to, čí ono, co se nám zrovna nechce dělat, je dost času.
Jak víme, že je na něco dost času?
No přeci podle toho jak je to pro nás důležité.
Kdo tomu přiřazuje důležitost?
My. My sami.
My rozhodujeme o tom, co si myslíme, že počká a tedy nikam neuteče nebo o tom, co je potřeba udělat hned. Protože to spěchá.
Jaký je důvod prokrastinace? Tedy toho, že necháváme věci vyhnít?
(Mimochodem je úplně jedno jestli se jedná o neshody ve vztahu, kdy každý rok odkládáme otevření nepříjemného tématu s partnerem, ve smyslu, vždyť je dost času. Nebo se jedná o neumytá okna, kde se prach a špína ukládá rok za rokem a slunečního svitu je méně a méně).
Ve snaze vyhnout se tomu, co je pro nás nepříjemné, utíkáme od situací vyžadující konfrontaci.
Jenže stres neubývá, dokonce i nepatrně roste. Vaříme se jako ta žába a nepozorujeme, že teplota vody stoupá a stoupá, až nás to omámí a my už nebudeme moci udělat nic a uvaříme se.
Jinými slovy stres si pomalu vybírá svoji daň, my jsme více podráždění, možná i špatně spíme, sex nás nebaví…
Co by se stalo, kdybychom to, co odsouváme, dali na první místo?
Úkol by byl vyřešen a zátěž by okamžitě odpadla. V důsledku toho by klesla i hladina stresu a přišla by úleva.
Nepředstavitelné.
A o to právě jde. Dokázat si to představit.
Kdo nám v tom brání?
My sami.
Co by se stalo, kdybychom si přestali bránit?
Vše by šlo hladce.
Co nám brání si přestat bránit?
Naše přesvědčení o tom, že to nejde.
Kdo říká, že to nejde?
My sami.
Co by se stalo, kdybychom to přestali říkat?
Klesne hladina stresu. A přijde úleva.
A co když… právě o tohle jde.. a co když se právě té neznámé úlevy bojíme?
Možná vám to vše také připomíná známou písničku „ pes jitrničku sežral …“
Slova se v ní opakují do nekonečna zrovna tak, jako bludný kruh, který přestane fungovat až tehdy, kdy začneme zpívat jinou písničku.
Karate bod 3x.
I přestože nevím, jak vyjít z bludného kruhu, si volím vědět, že vím.
Na zbylých bodech (2-9) pak použijte připomínkovou frázi.
Volím si vědět, že vím, jak vyjít ze svého bludného kruhu.
Toto je opravdu velmi obecné „ naťuknutí“, nicméně k odemčení zámku ve vaší mysli stačí.
A co vaše bludné kruhy? Máte nějaké?
Zajímá mě, co vám pomohlo nebo naopak brání se z vašich bludných kruhů dostat.
Máte-li nějaké dotazy napište: monika.vanova@m101.cz. Ráda vám ukáži, jak takový bluďas rozpoznat a jak z něho vykročit a změnit svůj směr.
Zdarma lze získat základní orientaci také na mých stránkách zde: První pomoc při stresu v 7 bodech.
P.S.
Bluďasem se pro účely tohoto článku myslí, něco jako bludný kruh:).
„Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod“ Jan Werich.
Vaše Monika Váňová
